Snad nejkrásnějším zvukem té chvíle je praskání kapek rosy v okapech. V noci pršelo, tedy vytvořilo se po městě na tisíc rezervoárů, louží a jezírek, ve kterých i malý příděl vláhy z rosy znamená zrození kapky ženoucí se tou tmou netmou, aby časem narazila do plechoví okapů, stříšek a balkónových brlení. Ten zvuk, to prasknutí, lusknutí, ozývající se tu z jednoho směru, tu z druhého, Vás může vzbudit – jako mě, uspat – jako kohokoli jiného, může Vám do snu vetknout kresbu na zdi Vašeho domu, stejně tak jako akord dávno zapomenuté skladby. Lupnutí v tichu města může ve snu znamenat i začátek nebo konec celé ságy, dynastie nebo prostě věku věků. Také je docela dobře možné, že tikot kapek cosi odpočítává. Cosi tajemného, neurčitého. Život nebo finanční rok.
A pak to přijde. Celá ta krásná, tichá, podivuhodná atmosféra zanikne. Tři, dva, jedna, pak Bůh suše polkne, pak je hluk. První se ozvou kolečka pojízdných kufrů. Pak jiskra, vznět a rachot prvního okamžiku dlouhých cest. Pak šumění a hřmot vlaku zároveň. Pak otevírání oken, balkónových dveří, průjezdy loužemi, hlas párů, talířků a příborů a zásuvek a lupnutí, kdy je vypnuto veřejné osvětlení. A stupačky. Nesmím zapomenout na stupačky.
Ticho se převleče v ranní šelest. Je konec. Celá ta chvíle trvá čtvrt hodinky, ani o vteřinu déle. Sem tam se ještě ruch uvolí, jako by někdo potlačil celý zvuk okolí otočením hlasového voliče doleva jen na ten okamžik, kdy kapka třískne do plechu, a pak hned zpátky motory, nohy, koleje… pohyb.
Je ráno.