Dvacet let uběhlo. Ne jak voda.
Vláčněji. Jak první skladba po náročné ouvertuře, která měla nadchnout. Adagio.
Nadešly poslední dny očistce. Deníky středoevropského prostoru připomněly dvacet
let staré jednání. A lidé si řekli. Dvacet
let, taková doba. Museli jsme opravdu čekat tak dlouho? Adagio se zvolna
přehouplo do poslední věty, kterou ohlásili slavnostní trumpetisté Hradu. A šlo
se k Bohu.
Delegace tvořená všemi opustila
středoevropský prostor ve směru beztíže a ptala se. Dvacet let je pryč. Dvacet let očistce jsme strpěli, abychom teď mohli
žít šťastně. Bůh byl k delegaci otočen zády, v ruce měl lopatku a
květináček. Upěchovával zeminu kolem titěrné sazeničky. Delegace srdce Evropy
zrudla zlostí. Ozvaly se výkřiky. Protivný dupot. Bůh se ohlédl přes rameno.
Velvyslanci zaťali pěsti, pevně se rozkročili. Vždyť před nimi byl Bůh. Bůh.
A pak se to stalo. Nebo se
nestalo nic. Stáli tam a osaměli. I vydali se z beztíže zpátky do kotlin
své země. Jak tak šli, celí zaražení, bez odpovědi, pohrouženi sami do sebe, našli
v sobě stín svědomí. Došlo jim, že hned za těmi krásnými tóny vysněné
skladby byly schovány také ty falešné. A co hůř, uvědomili si, že o falešných
tónech věděli od začátku, počítali s nimi pro hlavní motiv a chlácholili
se, že dokonale zahraná skladba nemůže být bez chyb.
Nadešel nový den. Den po dvaceti letech očistce. Byl
jako ten předcházející, jako každý jiný. Ze srdce Evropy se linula vůně rohlíků
a kávy. Takové klidné ráno. Vlastně se nic nestalo. Středoevropský prostor pookřál,
že nic nezkazil a začal se těšit na oběd. Ten den přišlo zlo zpátky.
asf