Pamatuji se, jak se zrodilo mé vědomí. Najednou, z čista jasna, rozhodně ne dřív – mám pocit, že se houpu ve větvích. Kouknu kolem sebe a je to pravda. Jsem úplně malý, zelený a všude kolkolem je takových jako já spousty. Nebe je modré, tráva zelená. Vítr proplouvá větvemi a zanáší mě prachem a pak přijde má první noc. Noc je studená a já se tak trochu stáhnu do sebe. Po rozbřesku se vykoupeme v rose. Tedy spíš osprchujeme. Strom nám pošle přes stopku snídani. Je moc dobrá, něco jako mateří kašička od včel.
Myslíte si možná, že si dost vymýšlím. Když jsem ještě visel na stromě, netušil jsem, co je mateří kašička. To jsem se dozvěděl až koukáním na zem tady v nebi. Naučil jsem se tu spoustu slov. Jako mladý visící pomeranč jsem byl fakt dost mimo. V nebi mám ale dost času na studium. Nejspíš asi proto, že tady je to na furt.
Na stromě je to dobré. Sice si moc věcí pomeranč neuvědomuje, ale je to přeci jen život. Díval jsem se na ostatní pomeranče a na ostatní stromy a na celou stráň, kam až jsem dohlédl. Někdy ke mně na větev přiletěl pták, třeba kos, někdy se dole v hlíně líně protáhla žížala. Na stromě je to zkrátka takové pasivní. Nikam se nehýbete, jste součástí stromu. Jste napojeni na jeho systém a cítíte všechno, co cítí on. Ne úplně, ale jen tak, jako byste měli druhé vědomí, které nemůžete ovlivnit, ale jen z něj pociťovat. Tušil jsem, kdy má strom málo vody, kdy natahuje nejspodnější kořeny co nejhlouběji, aby se alespoň zchladil, když už nenahmátl vodu. Tušil jsem bolest ze sucha. Taky znám bolest, když strom za bouře přišel o větev. Znám toho vlastně docela moc na to, jak jsem žil krátce.
Sílil jsem každým dnem. Každý den jsem byl víc pomeranč. Ta věta zní blbě, ale přesně tak to zkrátka bylo. Dny byly delší a já myslel, že to souvisí se mnou. Přitom kolem mě byly další tisíce pomerančů, slunce mohlo déle hřát kvůli nim, ale nad tím jsem tehdy nepřemýšlel. První z nás začaly chytat barvu ze sluníčka. Opravdu. Ráno jsem vstal, tedy vstal – ráno jsem posnídal a najednou jsem se cítil úplně jinak. Byl jsem víc žlutý než zelený a cítil jsem v sobě strašnou sílu. Jako bych já byl slunce a mohl hřát. Ten pocit přišel jen tak, ze dne na den. Jako bych dospěl a zamiloval jsem se v jeden den. Ta síla byla neskutečná.
Pak přišla smrt. Nebolí to. Je to jako vosí píchnutí. Jako když pomeranč umře, což si uvědomuji, není nejlepší přirovnání. Ale za to já nemůžu. Já chtěl žít dál. Jenže přišli sběrači. Jedno z těch silných ran bylo plné rámusu, křiku. Lidé zaplnili mé vidění ze všech stran. Už byli na stromě hned vedle a trhali pomeranče do velkých proutěných košů a ty pak sypali do loden a lodny skládali na návěs. Na stromě má pomeranč pomalý rozum, přesto jsem věděl, že se děje něco strašného. Pak přišli na náš strom. Opřeli žebříky, šplhali vzhůru, smáli se a trhali jeden pomeranč za druhým. Každé to trhnutí jsem cítil a bylo to o to bolestnější, že jsem viděl, že mě nevynechají. Že i ke mně se v blízké chvíli natáhne ruka sběrače.
Je to jako vosí píchnutí. A pak spousta světla, víc než jsem si za celý svůj život ze sluníčka vzal. A teď jsem tady. V nebi. Nejprve jsem byl strašně zmatený. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, co bude. Ale pak ta nejistota vzala za své a nahradil ji klid, slunce, krása a láska. Všude kolem mě je i nyní spousta spokojených pomerančů. Díváme se spolu na zem, každý jinam, co každého baví jiného, a je nám blaženě. Díky tomu Vám mohu říct, co se stalo s mým mrtvým tělem.
Auto jej naložilo a spolu s tisíci dalších převezlo do skladu. Tam musel být chlad, abychom se nezkazili. Taky nás „ošetřili“ nějakým tím postřikem. Z toho skladu mě jiné auto vezlo tisíce kilometrů až do Čech. Tam mě snědli. Sloužíme jako potrava. Nezlobím se. Pomeranči nemají emočně ani moc co na výběr. Zkrátka to tak je. Dívám se na zemi a je mi líto jen jedné věci. Mám jakoby slunce přímo před sebou. Stálé, pevné, hřejivé a neměnné. Celý obzor vyplňuje jeho záře. Ještě jako visící pomeranč jsem měl rád západy slunce. Kdy žluté zoranžovělo. Bylo jako my? A pak v červáncích zmizelo pryč. Takhle to tu není. Nic se nemění. Vše zůstává.