Rozhodí mě to. Mlčky koukám na cestu, kde se dívka chvěje větrem. Rychle vyprázdním sklenku. S každým douškem vína se obraz na pěšině rozplývá, až vítr zaskřípe zuby o kůru jediného dubu v širokém okolí a skoro neznatelné kontury dívky rozfoukne docela.
Vrátím se na cestu. Na chatě bych měl být v pět. Jsou čtyři. Stmívá se. V západních Čechách dochází prostoru, že by se měl ztmavit později, než třeba pilným prostorům Prostějovska. Najednou si uvědomím, že lesem pod Klínovcem budu muset pěšky. Jako by to růžové extempore nestačilo. Zrychlím. Jen ztěžka vnímám kmeny stromů pádících někam dozadu. Najednou mi cesta uhne z pěšiny a já si to uvědomím, až když jsem na mýtině, ze které nejsem schopen odejít.
Cítím, jak stromy osazenými kolem mýtiny proudí vítr. Škodolibě se sune, hbitě se plazí směrem ke mně. Čekám. Vidím, jak se stébla kraje palouku začínají vrtět v podivném travním tanci. Tisíce zelených metronomů. Stahuji se ke středu mýtinky. Čistý výhled na modročernou oblohu. Na světélkující Jáchymov o pár kilometrů níž. Pomalu se orientuji, odhaduji, kudy se dám. Kam se rozeběhnu. Srdce mi buší tak, že se mi do jeho rytmu třesou konečky prstů. Najednou se vítr zvedne. Už se neplazí. Povstane.
Tisíciruká příšera se španělskými vějíři. Nervózní dáma. Tleskne vějířem o ruku a na ten povel vyrážím do tmy, do směru, o kterém jen málo tuším, že je správný. Pryč z té pasti, třeba i do jiné, ale pryč. Běžím a srdce pumpuje krev taktu valčíku, což mě rozčiluje. Bojím se, abych tomu taktu nepodlehl a netočil se stále dokola. Přeskakuji spadlé kmeny, prolétávám nad potůčky z Klínovce. Cítím, že neběžím sám. Někdo mě pohladí po ruce. Zašeptá.
Počkej.
Strašně se bojím otočit hlavu.
Počkej, prosím tě.
Ten hlas je tlumený. Sytý a hebký. Šeptá. A kolem tónu hlasu jde slyšet svistot větru podtrhující jinak nenápadné sykavky.
Neutíkej dál. Poslechni mě.
A já najednou poslechnu. Nepodléhám, jen poslouchám. Stojím a hlas jde klidnými kroky přede mě. Otevírám oči do modročerné tmy, kterou jako uhlíky žhne obrys dívky. Narůžovělý odstín vystřídal temný nach. Vítr procházel kolem nás. Kdykoli mávl jedním z vějířů, dívka do tmy tlumeně zazářila. Jako když fouknete do řeřavých uhlíků.
Stál jsem bez hnutí a čekal. Přikročila ke mně. Na krok. Na drobný krok, tak drobný, že se při závanu větru rudé prameny jejích vlasů dotýkaly mé tváře.
Z vína zrozená?
Řekl jsem s neklidným úsměvem. Díval jsem si jí do tmavých očí a cítil, jak mi slábnou nohy. Přikývla. Nebo ne. Jen jsem v té chvíli věděl, že to tak je. Že někde tady nebo o kus dál stojí džbán vína. A že vítr, ten jindy hrubián a nenecha, ten který se bez zastávky prohání zelenými vlnami Krušných hor, silou jím unesených částic sestavil sobě podobný přelud. Zhmotnělou vidinu, která je mi souzená, protože mám stejnou barvu krve jako ona.