A bylo. Můžu se hloupě ptát, proč se takhle jednorázově nepřidalo malířům, básníkům, fotografům, paličkářům, cimbálovým kapelám… a bylo by to nejen hloupé, ale i zbytečné. Básníci mají své fondy a zdaleka neoslovují tolik konzumentů umění. A jsou taky nesmělí a smutní. Česká kinematografie (už jen jak to zní, to se pak shánějí peníze samy) není nijak zázračná. Sem tam nějaký film uspěje na jiném festivalu, než na domácím, sem tam je nějaký film nominován na Oskara, kterážto cena s léty bobtná a zároveň ztrácí. Leta letoucí se u nás točí kolem dvaceti filmů ročně, jeden dva jsou divácky velmi úspěšné. Letos se počet filmů, které se točí nebo budou mít premiéru zdvojnásobil. Sto miliónů je sto miliónů. Kina budou slavit zvýšení obratu, tedy budou-li tyto nové filmy koukatelné a bude-li se na ně chodit, tak jako se obvykle na české filmy chodí (české filmy tvoří 25-30 % obratu).
„Peníze jsme utratili, je načase, abychom se zase dohodli, jak to uděláme letos. Co pane Topolánku.“ Dí filmaři. Uvolněný předseda vlády, v bílé košili, se usmívá do kamer a fotoaparátů. Letos je totiž na programu dne systémové řešení problému. Je konec jednorázovým dotacím. Všichni zpozorní. Filmaři, kinaři, novináři. Majitelé kin zejména, protože jeden z návrhů byl o zvýšení podílu plynoucího do filmového fondu přímo z ceny vstupenky. Mohli si však v klidu oddechnout. Peníze filmu zaplatíme my všichni, v první řadě však inzerenti, kteří díky novele zákona o české televizi o možnost reklamy na státních programech nepřijdou. Třetina filmařům. 120 až 140 miliónů korun ročně (zbytek na podporu digitalizace). Klid a počet filmů, ve kterém brzy doženeme Indii, zajištěn.
Na kolik dobrých českých filmů si za poslední léta vzpomenete? Když se o to pokusím, tak mě napadne Štěstí, Příběhy obyčejného šílenství a Tajnosti. Nic víc. Snad máte jiný vkus a jinou paměť a napadne Vás snímek dva navíc. Mě ne, mě napadá otázka, zda má cenu český film podporovat tímto způsobem a vlastně, zda má cenu podporovat jej vůbec. A hle je. Hlasy z řad živených filmem, Francouzi, Maďaři, Němci, vlastně všichni, co jich je kolkolem domácí film podporují. Tak proč my ne. Přemýšlím, co by se stalo. Zemřel by český film?
Netočili bychom hloupé filmy, které budou zapomenuty. Patrně bychom přišli také o některé docela dobré filmy, zejména těch začínajících, filmařů bez jména. Možná i o nějaký ten filmový skvost. Možná o Aňu Geislerovou na pódiu při předávání Oskarů za naprosto neuvěřitelný herecký koncert ve válečném dramatu nebo o Roming II, kde by starý Polívka seděl v křesle a svým tichým, nevšedně zastřeným hlasem pronášel životní moudra za všudypřítomné zkratky ostravského dialektu. Nu, nějaké filmy by se natočili. Vždyť se na české filmy chodí a ona miliarda na tržbách (2006) za ně se nijak neztratí. Jen to ti filmaři budou mít mnohem těžší. A spravedlivější. A nakonec o největší výhodu nemohou nikdy přijít, všechny filmy, co natočí, budou české…