Na ten článek jsem často myslel. Změna mi zněla sladce a mile, ale odvaha chyběla, stejně jako odhodlání a naopak. A pak, myslím, že to byl pátek, jdu takhle do práce jako vždy ulicí V Jámě, jen snad o něco dřív, bylo skoro brzké ráno. Jáma je jednosměrný proud kočičích hlav. Jedna vedle druhé. Auta, která do Jámy sklouznou ze Štěpánské, roztřesou celou ulici do nepřestávající oslavné salvy bez mezer. Když jsem však do oné ulice zamířil z opačného směru já, tak bylo ticho. Bylo po tom typicky pražském ranním dešti a kočičí hlavy se leskly, protože nad střechou proti mně se drápalo slunce. Nedrápalo. Vylítlo a tu černo černou čerstvě umytou dlažbu rozzářilo. Šel jsem prostředkem ulice a byl klid a ráno a nikde nikdo. Procházím tou ulicí, do které naplno šajnuje to sluníčko a najednou mlask, mlask, dva polibky na tvář.
Nevím opravdu ani trochu, kdo to byl. Oči sklížené státní správou a navíc ta záře frišného slunce.. Do práce jsem přišel načas a s jednou růžolící tváří. Nevím, zda byla až tak růžolící, jen si to představuji. Nerad na sebe koukám do zrcadla. No a jak jsem tam seděl s tím dlouholetým pocitem bezprizornosti nebo spíš takové té malátnosti a sebeuspokojení, tak jsem si řekl, buď nyní nebo zítra nebo někdy potom. A protože jsem zrovna neměl co dělat, tak jsem dal výpověď hned. Bez nově nalezené práce, z rychlého popudu nebo z těch dvou líbnutí, o kterých jsem neměl jiného důkazu než svou představu růžolící tváře.
Práci jsem nakonec našel ještě během dvouměsíční výpovědní lhůty. Se štěstím – úplně jinou a o to zajímavější. Samozřejmě mimo státní správu či samosprávu. Zaměstnavatel ode mě bude chtít výkony a fakturace a úsměv. A já jsem z toho nadšený a nervózní. Líbí se mi to.
Nevím zcela určitě, zda ta má rozhodnost vyplynula z toho letmého pohlazení rty V Jámě nebo z přelitého pohárku. Nevím, zda v nové práci budu úspěšný a zda mí noví kolegové budou alespoň z poloviny tak výborní jako ti v práci minulé. Nevím asi dva a čtvrt milionu zřejmostí nového zaměstnání. Všechny ty nejistoty však zdaleka převyšuje pocit snad i elegantního vzlétnutí. Sleduji krajinu pod sebou, půdní bloky a katastrální území, nedopasené pastviny a náletové louky, rozházené listy nařízení vlády, na vodních tocích se odráží výtečné hlášky systému SAP, schémata procesů a na silnici je rozutečené stádo. Je to pryč.