Novináři jsou lidé bez fantazie. Rádi chodí vyšlapanými chodníčky – a jsem si jistý, že časem zbagatelizují i osudovou lásku Petra Nečase, ať už jí byl kdokoliv. Nyní – když informace nese čerstvý vítr – se bez uniformních představ můžeme obejít. Dovolím si tedy nabídnout malý příběh o dvou slovech ze zákoutí zahrad Strakovy akademie tak, jak se možná stal nebo mohl stát, rozhodně však tak – jak bych si přál.
Zahradník zacouvá zpátky do kolny, neusmívá se, protože zakázaná láska nesnese úsměvů okolí. Jdou spolu písčitým chodníčkem, blízcí si tak, že dotyku není třeba. On vysoký, ona rázná. Dojdou k lavičce, která je skryta před vším okolním světem zhuštěnými větývkami plané jabloně. Je skryta tak, že tu není signál operátorů, ba ani stín sem nemá přístup. Zde si mohou oddechnout od shonu, kteří nikdo z nás nezná tak – jako oni. Ty chvíle jsou tak vzácné – jako krásné. Oba vždy na okamžik ustrnou, jejich mysli ustoupí pod pocitem sounáležitosti i odlehlosti povinností. On zvedne hlavu a nechá se unášet milou závratí i vědomím, že vše co chce – má na dosah ruky – nechce-li náhodou víc.
Vteřiny vlády nad Českou zemí se zpomalily. Nevím, jestli jste to také sem tam cítili, já ano. To byly ty okamžiky malých zahradních slavností, kdy čas dostával od našeho premiéra na frak. Právě pro ty chvíle byl schopen obětovat cokoliv. Čest. Tu hlavně. Ale také trafiky pro lidi, kteří se celý život čemukoliv morálnímu vyhýbali s takovým gustem, až se to v jejich okolí začalo považovat za běžné – ba i správné. Obětoval tolik, že nemohl obětovat víc. Lhal. Shazoval ostatní. Tam – kde se od něj dobří lidé odvraceli, zaskočila láska.
Zrychlil se jí tep. Nemohla dokázat víc, než to, že je tady, s ním. S prvním mužem území, státu, majestátu. Petře. Petře, ochráním Tě.
asf