Je ráno. Je tak ráno, že se městem prochází vůně pečiva, tiskařské černě z novin a já. Přivstal jsem si, ani nevím proč. Za hodinu mám jednání na městském úřadě. Můžu si dát někde snídani nebo si prohlédnout město. Procházka mi udělá dobře. Mám lehkonohou náladu – a tak jdu ulicí, která vytváří první prstenec kolem náměstí. Je ráno. Uvnitř kostela hledá noc své poslední útočiště.
Domy ve městě procitají. Ne všechny. Z některých zbyla jen torza, pařezy. Poslední stádia před prolukou, mýtinou. Z atik se po zdech natahují rostliny. Poslední nájemníci. Plazí se po kdysi zdobných fasádách, hluboce vykloněné z oken a střech. Žádný strach. Žádný spěch.
Do ticha a nepohybu vnesou život tři dívky. Mají před zkouškou na nedalekém učilišti. Předešlé dny svatého týdne četly recepty na předkremy a polévky. Rolka. Jak se dělá rolka? Chlebíčky! Chtěla bych dostat chlebíčky. Snídaně. Ještě se můžu obrátit a zmizet v obchůdcích na náměstí, ale stará část města mě láká víc.
Lampa, ke které nevede energie. Spí. Jen sem tam zamžiká, když se nikdo nedívá. Podobobně, jako když si dávno zakořeněný ent přešlápne, ze zapomenutého zvyku. Jdu městem, do kterého jezdí čas odpočívat. Zastaví se tady. Rád.
Pokračuji dál. Ulice i postranní uličky jsou liduprázdné. Cesty rozmlácené, na chodníky nezbylo místo. V loužích kousky stínů ze včerejška. Zavane vánek. Od červené řeky. Ohři se dřív říkalo Oharka. Půdy jsou tu jílovité, železité, červené. Za velkých dešťů se voda vrací řece docela ryšavá. Zavane vánek a hned se lépe dýchá.
Jdu stále dopředu, přesto se vracím. Zpět do osmdesátých let. Škodovky označené čísly, zablácené cesty, tlampače rozhlasu, na ovoce v obchodě nesmíte sáhnout. Necháš to! Vybral by sis jen ty hezčí a já bych musela ty nahnilé vyhodit. To jste ve škole nebrali, že nemáte plýtvat! Oprýskané fasády. V ústrety mi beží mourovatá kočka, zpomalí, prohlédne si mě, zastaví se, nedůvěřivě i jízlivě zároveň, obrátí se, mrskne pruhovatým ocasem, sekne s ním do vzduchu vzteky. A běží pryč.
Za rohem je další škodovka a dvě kočky. Černobílá si mě prohlíží z chodníku. Černá z plastového křesílka. Je to ten pohled, ve kterém Vás pozorují jen proto, aby Vám daly najevo naprostý nezájem. Snažím se navázat řeč. Podívají se jinam. Usměji se, ale zároveň mi dochází, že tahle část města patří kočkám. Za zdí domu bez střechy slyším šramot. Nezájem koček je jen předstíraný. Stačí aby ta černá mávla packou a budu ztracený.
Mám kočky rád. Jenže tohle nejsou zvířata, na které jsem zvyklý. Ostražitě a elegantně se ošívají. Nemám nic, čím bych ty tvory podaroval. Dám se na ústup. Ohlédnu se přes rameno. Černý kocour se mi podívá přímo do očí a kývne hlavou do strany. Jen bež. Říká. Tady jsme my. To je naše část města. Přidám do kroku, ne snad, že bych se bál, jen vím, že se sem nepatřím.
Jak tak procházím nekonečnou ulicí, zdá se mi, že z otevřených oken slyším kočičí zívání a vrnění z neklidných snů. Přede mnou se otevře pohled na obrovskou vilu. Nikde žádná auta, jen opuštěný vozík. Chce se mi nakouknout dovnitř. Jdu blíž.
Z okna vyhlédne bílá kočička. Je krásná, ušlechtilá, dívá se na mě. Přímo. Žádné kočičí pletichy. Neříká nic. Skoro mi to přijde divné. Nedovolím si na ni zavolat. Provrtává mě pohledem, jako by jí patřila tato část města. Jako by jí bylo vše podřízeno. Kočka představená. Sebejistá. Vědoucí, že její zpráva s příkazem o rychlém odchodu z jejího města byla doručena. Jen běž, maličký.
Klopýtám rozbitými ulicemi. Pichlavé pohledy v zádech. Čtu nápisy na oprýskané zdi. Tiskárna. Je ticho a vánek přestal vát. Za špinavými okny jdou vidět tiskařská síta pod příkrovem prachu a pavučin.
Rychle opouštím starou část města. Začínám potkávat lidi. Chlápek otevírající bistro. Zpět v lidských příbězích.
Jsem zpět v Žatci. V Žatci digitálním.
Za chvíli vyjdu na náměstí, koupím si slanou housku a kus sýra. Sednu si na lavičku. Centrem projíždějí automobily, rolety na pobočkách bank se hrnou vzhůru. Podívám se na hodinky, za padesát devět minut mi začíná jednání. Nedivím se. Prošel jsem místem, kde se zrovna zastavil čas. Zakázané město. Unylý mumraj žateckého rána mě nudí. Vstanu, mám čas na procházku. Sejdu kousek pod náměstí. Kam jen vede tahle cesta…
asf