Fin Mika Waltari je název
biografie Markéty Hejkalové, která některé z jeho knih přeložila. Tuším,
že dost lidí má Waltariho spojeného s dobrodružnou, oddechovou četbou. Egypťan Sinuhet, možná Jeho Království nebo Nepřátelé lidstva, výčet známých knih.
Hejkalová však jen neseznamuje s faktografií, třeba, že Waltari sepsal na
40 divadelních her nebo víceméně autobiografické a rozsáhlé dílo Z otce na syna. I kdepak, autorka se
snažila hledat spojnice mezi tím, jak a co Waltari psal, jeho prožitky a dobou,
ve které žil. Kniha obsahuje bezpočet přímo autorkou přeložených ukázek, které
často a umně poodkrývají víc než historický popis. Bohužel Hejkalová až příliš
favorizuje jí přeložené tituly (Šťastná hvězda a Krvavá lázeň) nad ostatní,
přičemž není jen mým názorem, že toto dvojromání patří spíše ke slabším
Waltariho dílům.
Velkou roli dostala
v biografii historie. Snad není příliš laciný názor ten, že se finské
dějiny těm českým v mnohém podobají. Úplně stejná kolej, jen sem tam,
Finové jedoucí ve větší zimě, snad aby se zahřáli, zatáhli za táhlo výhybky
častěji. Finsko toužilo po samostatnosti pod jhem Švédska, následně
v autonomii Ruska. V zimě roku 1917 Finsko vyhlašuje nezávislost.
Waltarimu bylo ve stejném roce devět let. Vlivu Ruska se země tisíce hladin
však nezbavila na další dlouhá desetiletí, přičemž si stačila zakoketovat i s
hitlerovským Německem. A Waltari byl u toho. Hejkalová taky, tedy alespoň
knižně. Waltariho neomlouvá, jen nabízí důvody, proč autor silných morálních
témat, nacismus obdivoval. Nadšení pro říšskými Němci vyzdvihovanou mystiku,
symboliku však u spisovatele, který v roce 1942 navštěvuje Německo na Goebblesovo
pozvání, jako vyvážení podivného obdivu neobstojí. Waltari se odsouzení dočkal,
ale pokání, které Hejkalová vidí v již zmiňovaných románech Šťastná hvězda a
Krvavá lázeň, je spíše nezřejmé. Možná jen okolím chtěné.
Možnost pronikat přes dílo
spisovatele k němu samotnému je uchvacující i v houštině nepřesností,
mylných úvah, neověřitelných myšlenek. Je velkou chybou publikace, že nenabízí
více o Waltarim v kauze jeho novely Cizinec
přichází. Je to jeden z nejlépe napsaných příběhů, které jsem četl.
Cizinec přichází na statek ženy, která život pomalu vzdává za příkoří, které ji
způsobuje citově zraněný manžel, který si však onu citovou újmu způsobil svou
leností, slabým charakterem, náklonností k alkoholu. Hospodářství, které
žena vede se starým správcem, zapadává prachem z jediné cesty vedoucí ke
statku. Přichází léto a s ním, na výpomoc, cizinec. Waltari nepoužívá
vzletných slov, přesto číst tuto novelu je jako létat nad krajem a celý ten
příběh pozorovat. Žena se navrací k životu, hospodářství pomalu setřásá
prach, nevyrovnaný manžel plánuje své rozhřešení, které mu vychází. Žena se
mstí. Tím příběh končí. Tím koncem se spouští smršť kritiky, která Waltariho
vyzývá k uznání chyby. Křesťanskému myšlení ve Finsku se nelíbí to, že
žena za svou mstu na před Bohem vzatým není potrestána. Waltari odporuje,
přesto tlak neunáší a v krátké době spisuje dovětek. Pokračování Cizince –
novelu Dohra. V ní je žena
souzena. Hejkalová celý ten mimořádný ústupek autora veřejnosti nechává bez
komentáře, přičemž právě tady bychom mnohé z Waltariho osobnosti mohli
pochopit.
Jak bylo řečeno, Waltari se velmi
zajímal o mystiku. Hejkalová jeho zájem dokládá opětovně přeloženými částmi
z jí oblíbených děl. Škoda jen těch očividně protěžovaných příkladů.
Přesněji a výstižněji by o spisovatelově náklonnosti k tajemnu,
k vyššímu než pozemskému, hovořil Tajemný Etrusk. Neb ve které knize je
hlavní hrdina bohem, který na své božství jen pomalu a velmi nejistě přichází
na pozadí velkých životních událostí i proher (Hejkalová uvádí na příkladu
smrti Aury, kterou Turms, ústřední postava románu, domněle ze zvědavosti zabije,
že se krutost v jednání ve Waltariho románech nevyhýbá ani hlavním
charakterům – tento příklad není přesný, protože Aura zemře bez úmyslu Turmse,
po dotyku, ke kterému jej přemluví jeho přítel). Právě Turms je pro mě
nejzajímavější Waltariho postavou. Všední nevšedný. Slabý a přitom Bůh. Ve
většině života smrtelný, aby v závěru vystoupil výš – k pitce
nektaru.
Waltariho hlavní postavy mají
mnoho společných rysů. Chybují, jsou citelně slabí v lásce, neuvědomují si
následky svého jednání, a když, jsou schopní zapomenout. Pravdu říkají, když si
zavdají vína. To mají nejblíže ke krásným myšlenkám, co nejdále od
krásných pravd, jež chtějí slyšet vládci. Tomuto schématu odporující postavou
je „hrdina beze jména“ z povídky Již
nikdy nebude zítra. Akcelerátorem příběhu povídky je neúmyslně způsobená
tragédie, která protagonisty posílá do tenat nejistoty, bezčasí a nakonec i
osobního zúčtování. Obdivuji, jak Waltari dokázal vykreslit atmosféru strachu,
utajované lásky, ale také malou hloupost mládí v protikladu
s vyzrálostí, pochopením bezvýchodnosti – hlavní postavy, veterána
z finské občanské války. Překvapuje mě, že o takových hrdinech nepsal
častěji. Vlastně – proč Waltari nikdy nesepsal čistý válečný román? Egypt,
Perská říše, jih Itálie – přestože některé romány začínají ve Finsku, Waltari
vždy hrdinu po úvodu poslal za sluncem.
První věty tohoto článku jsou jen
mou fabulací. Tak nějak mi to začátek hezky uvozuje. I přes tu absenci velkého
románu ze zamrzlého Finska, jsou mi chvíle s Waltariho romány vzácné,
ačkoli některé čtu i poněkolikáté. Waltari, tak jako málokterý spisovatel,
nabídl zajímavé a uvěřitelné příběhy z dob, které unikají běžné
představivosti a fantazii čtenáře. O to více mě zajímá Waltari jako osobnost.
Publikace Markéty Hejkalové je jednou z mála, která mnohé zajímavé
odkrývá, byť někdy příliš nedůsledně a příliš akcentovaně v rovině
vlastních překladů autorky.
asf